Sára a Tom v Kouzelné zemi - 1 část

7. května 2009 v 17:00 | Martina Matulová |  pohádky
Anotace: Kdo má rád fantazii a milé pohádky, tohle je příběh pro vás:)
Vyprávění o Kouzelné Zemi, kterou zaklel zlý černin, čeká na své osvoboditele. Podaří se Sáře a Tomovi kouzelné tvory zachránit?



Jak to všechno začalo
(1. kapitola)
Ten strašlivý zážitek zažila Maruška znovu. Jako by se vrátila v čase.
Se svou sestrou, dvojčetem Kristýnou, dnes pomáhala tatínkovi sbírat hrušky. Tatínek sbíral plody v koruně mohutné hrušně a holčičky je sbíraly ze země.
Najednou tatínkovi pod nohama praskla větev. Padal dolů dolů. Bouchnul se do hlavy o spodní větev stromu, což mu zlomilo vaz. Zůstal ležet na zemi. Mrtvý.
,,Aaa…, Tati, ne, tatínku," rozlehl se místností vystrašený a zoufalý hlásek desetileté Marušky.
Posadila se na postel a roztřesená se vyděšeně dívala do tmy. Kristýna se s mžouráním posadila také. Holčičky se po ztrátě milovaného otce ocitly v sirotčinci - v cizím městě a mezi cizími lidmi. To je spojilo tak, že se jedna bez druhé nehnula na krok. Dokonce spaly v jedné posteli, což teď Marušce moc pomohlo. Se zrychleným dýcháním se přitiskla ke Kristýně a pomalu se začala uklidňovat.
Už neměly nikoho, kromě jediné tety, která se s nimi po smrti sestry přestala stýkat. Všechny babičky i dědečkové zemřeli nenormální smrtí a docela mladí. Tatínkova maminka uhořela ve svých třicetipěti letech ve vlastním domě. Její třecetipetiletý manžel už jí nemohl pomoci. Byla na půdě, když začalo hořet. Dřevěnka hořela rychle jako papír. Chytily schody, takže zůstala uvězněná nahoře, kdežto její manžel zůstal dole. Tak tak stihnul dům opustit. Chvíli na to se oběsil. Nevyrovnal se s tím a tak zůstal holčiččin tatínek sám. Tenkrát mu bylo čerstvých osmnáct let.
Maminčin tatínek zemřel ve spánku. Nikdo pořádně nevěděl proč. Byl pořád unavený a občas ho píchlo u srdce, ale každý si myslel, že je to tím, že moc pracuje. Jeho manželka zemřela asi po dvou letech. Prý steskem po manželovi.
Děti, které sdílely pokoj s dvojčaty, křik probudil. Některé se posadily, jiné zůstaly ležet a poslouchaly, co se bude dít dál. Všechny samozřejmě zajímalo, komu výkřik patřil.
V místnosti vládlo naprosté ticho, rušil ho jen klapot botou běžících po chodbě. Po chvíli se kroky zastavily a někdo otevřel dveře, z nichž se po pokoji táhnul pruh světla z osvětlené chodby. Dovnitř vběhla jeptiška Magdaléna.
,,Zlatíčka, jste v pořádku? Kdopak to křičel?" strachovala se.
,,Já ne, já taky, ani já ne," střídaly se dětské hlásky jeden za druhým. Jen dvojčata mlčela.
,,Ó, princezny, ošklivý sen,? Která z vás to křičela, řeknete mi to?" ptala se Magdaléna opatrně, aby je nevyplašila. Holčičky mlčely.
,,Tak dobře, nechám vás spát, snad mi to povíte zítra,"pohladila dvojčata po vlasech, uložila je a odešla.
,,Chci jít za tátou," šeptla Maruška Kristýně do ucha, když se uvelebila v posteli.
,,To bys nejdřív musela umřít, a to ti nedovolím, co bych tady bez tebe dělala?" šeptala Kristýna Marušce otočené tváří k ní.
,,Ty bys šla se mnou."
,,Já ale ještě nechci umřít," zavrtěla Kristýna rozhodně hlavou.
,,Vždyť bys nemusela. Stačilo by se dostat do země, kde žijí mrtví," prohodila Maruška.
,,Mrtví jsou přece mrtví, ti už nikdy žít nebudou," vyjekla Kristýna poplašeně. Maruška jí trošku děsila.
,,Ale jejich dušičky ano," zašeptala Maruška.
,,Dušičky? A kde by byly?"
,,V té nejnádhernější přírodě, jakou si jen umíš představit," odpověděla Maruška zasněně.
,,Už ji vidím, když zavřu oči Jemná zelená tráva. Všude rostou barevné a voňavé květiny."
,,Taky stromy plné ovoce," dodala Maruška.
,,A plno zvířat. I kouzelné zvířata, jako třeba jednorožci a pegasové."
,,Všechny zvířata tam umí mluvit."
,,Mluví tam všechno - stromy, květiny, vítr, hvězdy…"
,,A je to daleko od všech lidí na zemi."
,,A je to v jiném světě."
,,Zítra tu zemi můžu nakreslit," napadlo Kristýnu. Už odmalinka měla obrovský talent, ještě neuměla mluvit a už kreslila.
,,Dobře," řekla Maruška ospalým hlasem. S pusou otevřenou dokořán se otočila na bok a hned usnula.
Druhý den, hned po škole, dvojčata spěchala do budovy sirotčince, jako by se tam těšila. Zářily jim očka a dokonce se koutky úst usmívala.
,,Co se jim stalo? Ony se smějí," špitaly si děti.
,,Kristýna, Maruška… Prostě jedna z nich včera v noci křičela ze spaní," odpověděl chlapec, drbajíc se za uchem. Nerozeznal která z holčiček je Kristýna a která Maruška, poněvadž jsou jednovaječná dvojčata a ještě nikdy je nikdo neslyšel mluvit.
,,A potom si něco šeptaly," doplnila drobná, zrzavá dívenka.
,,A z toho jsou tak šťastné?" podivil se malý modrooký blonďáček.
Holčičky posbíraly všechno, co potřebovaly - Kristýna popadla pastelky, které nastrkala do kapes, Maruška vzala pár papírů - některé byly potrhané a pokrčené, z některých zbyl jen kousek, ale stačilo jim to. Zalezly si pod svou postel, která stála u stěny přesně naproti oknu. Bok a zadní stranu zakryly přikrývkou, aby je bylo co nejméně vidět, ale aby měly trochu světla k malování.
,,Tady to je hrozně tvrdé," stěžovala si po chvilce Maruška.
,,To vydržíš," řekla Kristýna.
,,Au, tebe to tu netlačí?" kňučela Maruška.
,,Tlačí, ale nebudu fňukat jako malá," zavrtěla hlavou.
,,Tak já to taky zkusím vydržet," zakňourala.
,,Podívej, tohle zvířátko se mi vynořilo v hlavě," špitla Kristýna po pár minutách pečlivých tahů pastelkou.
,,To je krásná kočička," usmála se Maruška
,,Letípřánek. Je to kočka jen napůl, trošku je to medvěd a umí plnit přání,"opravila ji Kristýna se vztyčeným ukazováčkem.
,,Plní přání? Tak mu nakresli plamínek na ocas. Když do něj foukne, přání se splní," vyhrkla Maruška, nadšena ze svého nápadu.
Kristýně se nápad líbil, proto poslechla.
,,Tykadla pro holku a růžek pro kluka," zauvažovala Kristýna a nakreslila na papír druhého letípřánka - holku.
,,Nakresli taky jejich miminko. Bude bílé s modrýma očima."
,,Dobře, ale nebudou mít křídla, rohy, ani tykadla. Ty jim teprve narostou," přikývla Kristýna.
,,A budou mít zelené plamínky na ocásku," Kristýna je ihned dokreslila.
Holky se zabavily na celý den. Kristýna kreslila a Maruška radila.
,,Teď nakresli mužíčka s dračím vejcem na hlavě," prosila Maruška
,,Dračí vejce na hlavě?" zamumlala Kristýna.
,,Přesně tak. A nezapomeň na vejce nakreslit barevné skvrnky," upozornila Maruška.
,,K čemu?"
,,Aby se poznalo, jakou barvu bude mít drak," odpověděla Maruška.
,,To je nápad," pochválila Kristýna sestru.
,,Po vylíhnutí budou dráčci vypadat takhle," ukázala Kristýna po pár minutách svůj obrázek.
,,Ten je roztomilý, jako štěňátko," usmívala se slastně Maruška.
,,A taky je jako štěňátko chlupatý, než vyroste. Jejich křídla musí taky ještě povyrůst, aby je vůbec unesly." přikývla Kristýna.
,,Dospělý drak má totiž tlustou kůži, proto už nepotřebuje chlupy. Někteří jsou silní. Jiní zase, rychlí nebo prostě jenom krásní."
,,Ty krásné draky mají ženušky s dračími vejci na hlavách," pověděla Kristýna.
,,A stojí tam jeden obrovský kamenný dům, do kterého se všichni chodí. radit a bavit. Hlídá ho kniha, kde jsou napsány dobré a špatné skutky všech, kteří chtějí vstoupit. Pokud mají víc dobrých skutků, můžou jít dál," vyprávěla Maruška, jako by u domu stála a koukala na něj.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama