Modrý koník

4. dubna 2014 v 13:39 | Nella

Podívejte se i zde, najdete zde plno rad a tipů.

 

přestěhování blogu

26. ledna 2010 v 1:04 | Nella
Velmi se všem omlouvám, ale tento blog byl právě přestěhován, budu sice dál odpovídat na případné dotazy (nebo se laespoň budu snažit), ale stávající a hlavně nové články najdete na nové adrese:

Děti v inkubátoru

3. srpna 2009 v 14:49 | Nella |  po porodu
Mateřská láska a péče rodičů o jejich právě narozeného potomka. Ano to je to, co dítě v životě potřebuje. Někdy to však nestačí. Obzvláště v tom prvopočátku, tedy hned po narození a dítě musí být uloženo do inkubátoru. Je sice bolestivé a nepříjemné, když musí těsně po porodu svěřit své dítě někomu cizímu. Je pochopitelné když má matka strach a zlobí se, když ona musí vyčkávat, zatímco jiné ženy mají své novorozené ratolesti u sebe.
Příčin, proč musí být dítě matce odebráno a dáno do inkubátoru, může být hned několik a často se prolínají. První příčinou bývá to, že tak dítě dostává šanci na přežití, protože dítě se narodí moc brzo, je moc malé a lehké. A jak už jsem psala, dítě dostává šanci na přežití, protože předčasně narozené dítě má méně i hodně zdravotní problémů. Záleží na tom jak dalece je porod předčasný.
Dalším důvodem proč dát miminko do inkubátoru je prozíravost,
Zdravotnický personál by měl být nejen vyškolen, ale být i vstřícný. Doprovázet matku v tomto těžkém období a dát ji možnost se vídat s dítětem, a pokud to bude možné, aby matka i mohla své dítě nakrmit.

Některé z důvodů, proč je dítě dáváno do inkubátoru:
- Narodí se předčasně
- Má problémy s dýcháním
- Plodová voda obsahovala smolku
- Snížený přísun kyslíku během porodu
- Nízká porodní hmotnost
- Infekce, kvůli dlouhodobému odtékání plodové vody
- Dlouhý a těžký porod
- Dítě ztratilo mnoho krve v důsledku roztržení pupeční šňůry
- Když musí být neprodleně operováno

Do inkubátoru se většina dětí dostane, jako předčasně narozená a to mezi 24 a 36 týdnem.
Ještě nedávno měli děti narozené dřív jak v 28. týdnu mizernou šanci na přežití. Šance byla téměř nulová a takové děti z valné většiny umírali. A pokud přeci jen přežili, měli různé poruchy, ať už dýchání, poruchy mozku… Ale některé potíže přetrvávají v této době ještě dodnes. Přestože je v dnešní době technika velmi vyspělá, děti narozené dříve jak v 28. týdnu (nejen předčasně narozené v tomto, ale i ti co se narodí dříve jak 36. týdnu si nesou různě vážné zdravotní potíže) nesou si mnoho zdravotních problémů do budoucna. A přestože dnešní medicína slibuje, že si předčasně narozené dítě neponese žádné následky, není nad to, když zůstane dítě, co nejdéle v děloze.
 


Pohádky

9. května 2009 v 19:01 | Nella |  pohádky
Všechny pohádkové povídky, které vám sem pro vaše ratolesti dám nejsou moje. Jsou jen půjčené (samozřejmě se souhlasem majitele/majitelky ;-)).
Ani jedna z již už přidaných, ani neprošla a neprojde korekturou, tak na to berte ohled prosím :-). A jestli vám nestačí pohádkový výběr a rádi byste si přečetli i něco pro sebe stačí se juknout na www.saspi.cz. Přeji příjemnou zábavu vám i vaším dítkám. :-)
Všechny básně, říkadla a povídkové pohádky, budu přidávat postupně, jak je budu získávat.

Pohádka o kancelářské spínce

9. května 2009 v 18:56 | mistrovamarketka |  pohádky
Anotace: Tuhle pohádku jsem kdysi, před lety, začala vyprávět svým dětem... Od té doby jim slibuju, že ji dokončím, ale zatím jsem moc nepokročila. Dávám sem první kapitolu a samozřejmě si uvědomuji, že se rozhodně nejedná o převratné dílo, které zásadním způsobem ovlivní literaturu na mnoho desítek let ;-). Ale snad se bude někomu alespoň trochu líbit a pokud ne, přijmu to pokorně a druhou kapitolou už Vás trápit nebudu :-)


Byla jednou jedna velká kancelář, ve které pracovala stará prošedivělá Slečna Sekretářka. Slečna Sekretářka přišla každé ráno přesně v půl deváté, zalila květiny, uvařila si ranní kafíčko a potom třídila došlou poštu. Měla krásný, dubový psací stůl a na tom stole spoustu zajímavých věcí. Tužky, srovnané ve stojánku a ořezané tak, že vypadali jako šípy nějakého indiánského náčelníka. Gumu, velkou nepřítelkyni tužek, která číhala v rohu, stále připravená vymazat tak všechny čáry, které tam tužky nechali. Blok se samými čistými listy. Papírové desky, které ustavičně otevíraly svou placatou tlamu a chňapaly po listech, aby si je mohli nacpat do břicha. Ale hlavně byl na stole drátěný lesklý kalíšek, plný kancelářských spínek. Ležely tam na hromadě a čekaly, až je bude Slečna Sekretářka potřebovat. Až popíše několik listů a bude je chtít sepnout k sobě. Mezitím, když byl večer a kancelář byla už prázdná, procházely se po stole, píchaly koncem svého drátku do gumy (kterou to hrozně, ale hrozně! dopalovalo) a klouzaly po tužkách až dolů do stojánku. Užily si tu zkrátka spoustu legrace, ale taky se moc těšily, až si je Slečna Sekretářka vybere, sepne s nimi několik papírů a ony se s těmi papíry potom dostanou do nějaké jiné kanceláře a poznají jiné spínky.

Nastal večer, utichl všechen ruch a shon a kancelář opět ožila tak, jako pavilon netopýrů v noci.
Pan Kružítko se protáhl a jal se obhlížet se ze všech stran, jako by zkoumal, jaké škody během pracovního procesu utrpěl.
"Co se tak prohlížíte, milý příteli? Churavíte snad?"
Guma se starostlivě naklonila ke Kružítku blíž a dvě tužky za jejími zády na sebe potutelně zamrkaly…
"… och to ne, nikoliv… vážená slečno. Pouze jsem měl pocit…. ZDE! ZDE TENTO MALÝ KOUSEK!!!" Vykřikl Pan Kružítko náhle.
Bílá guma, bylo-li to vůbec možné, ještě více zbělela, a naklonila se ještě o maličko blíž.
"Ale já nic nevidím… opravdu… kde tedy…? Ach… tady toto?! Maličká skvrnka…?"
"Ano! Ano! Skvrna! Já to věděl… Já to tušil…" Pan Kružítko se roztřásl a začal nervózně podupávat svou špičatou nožkou, až se na desce stolu udělaly malé dírky.
"REZNU! NA KOLEČKU SE OBJEVILA REZ! Ach můj bože, je se mnou ámen… Je konec s těmi dny, kdy jsem mohl bezstarostně točit kolečkem, pryč je doba, kdy jsem mohl tuhu vysouvat a zase zasouvat, sem a tam, nahoru a dolů, sem a tam, nahoru…" Pan Kružítko se v rytmu své řeči kýval dopředu a dozadu a stále dokola opakoval: "Sem a tam, nahoru a dolů, sem a tam…" Vypadalo to, že je zcela v zajetí nějakých podivných afrických rytmů.
Kývání se stále zrychlovalo a zrychlovalo. Postupně Kružítko přešel z šíleného kývání do bláznivého kroužení kolem své zabodnuté nožky. Kroužení bylo snad ještě horší než kývání. Okolo Kružítka se zvedl vír vzduchu, který byl tak silný, že po celém stole rozfoukal hoblinky vypadlé z Ořezávátka a dokonce otočil list pana Kalendáře o jeden týden kupředu.
"Ale no tak, kolego… Tohle už přeháníte. Dnes je přece teprve devátého! Takto ovšem vzniká nepořádek a chaos!" Zabručel rozzlobeně starý pan Kalendář. "Račte se, prosím, uklidnit…!"
"Sem a tam!" Bylo mu však odpovědí, kterou Pan Kružítko doprovodil nepříčetným pohledem.
Náhle se Kružítku smekla zabodnutá nožka, bodák vyklouzl a Pan Kružítko se rozplácl na stole.
"Příteli, drahý příteli….! Vždyť si ještě ublížíte! A potom….nemáte důvod takto…. ehm… takto běsnit!" Přeskakoval Gumě rozčilením hlas.
Velká Trojbarevná propiska, která se při Kružítkově víření a finálním pádu bláznivě rozchechtala, stále ještě nemohla se smíchem přestat. Neovládala se dokonce do té míry, že začala ve své špičce střídat postupně všechny své barevné tuhy. Červená-modrá-černá. Červená-modrá-černá. Když se modrá tuha objevila ve špičce pošesté, Trojbarevná propiska se už uklidnila natolik, aby mohla alespoň popadnout dech a vypravit ze sebe souvislou větu. Pustila se do zoufalého Pana Kružítka a začala ho přemlouvat, aby v zájmu pobavení všech, zopakovalo svůj "okouzlující tanec, završený komickým pádem".
Kružítko neuznal milou Propisku za hodna pohledu, natož odpovědi, a otočilo se ke své věrné Gumě:
"Vy to nechápete! Rez! Rez na mém dokonalém těle! Jsem…"
"Jste stále stejně dokonalý, příteli! Nebyla to žádná rez, pouze smítko! Docela maličké smítko, nic víc. Žádná rez. Smítko!" Guma se až zadýchala, jak se tolik snažila zavděčit se jako poselkyně dobrých zpráv.
"Při tom vašem… ehm ehm … záchvatu… tedy nervovém, že? … a samozřejmě naprosto pochopitelném… se nejspíše uvolnilo a kamsi odletělo." Dodala podstatně tišeji.
"Tak smítko říkáte… hm." Pan Kružítko stále ještě seděl rozpleskle na stole.
"To teď nevím, jak… celá situace je jaksi…" Pan Kružítko se zhluboka nadechl a rozhlédl se po ostatních.
"Víte koroze… to je tedy nesporně velmi vážná věc… zvláště u předmětů železných… což je shodou okolností materiál, z něhož se vyrábějí například… nu třeba zrovna kružítka. Nevím, zda je všem zde přítomným známo, jak složité a náročné jsou funkce kružítka…"
"Prý složité funkce! Che! Má jen jednu funkci - kreslí kolečka…" uchechtla se jedna z tužek tvrdosti č. 3.
"… a jak zničující může být i nepatrná stopa rzi…" Teď už se Kružítko nenechal vyvést z míry a pokračovalo dál v jedné ze svých mnoha nekonečných přednášek o kružítkách obecně, ale najmě o jednom konkrétním, totiž o sobě.
Tohle ráno, když Slečna Sekretářka zalila květiny a usrkla kafíčka, sedla si rovnou k psacímu stroji a začala do něj vyťukávat nějaký dlouhý text. Když dopsala poslední slovo, posunula si na nose malinké brejličky a zamyšleně si zapíchla tužku do svého šedivého drdůlku. Mezi kancelářskými potřebami zavládlo ticho… Celý psací stůj napětím málem ani nedýchal. Spínky vykukovaly drátěnými očky a snažily se zahlédnout alespoň část z toho, co Slečna Sekretářka napsala.
"To jsou určitě nějaké dokumenty do ciziny?!" usoudil důležitě Pan Kružítko. Nikdo si toho ale nevšímal, protože Pan Kružítko neustále něco důležitě usuzoval. Snažil se tak zakrýt smutný fakt, že je v kanceláři k naprosté nepotřebě - od té doby, co jej zde zapomněl jeden roztržitý inženýr, nevykroužil žádnou - ani tu nejmenší! - kružnici.
"Aby to nakonec nebyl zase jenom dopis pro tu potrhlou přítelkyni Slečny Sekretářky… jako minulý měsíc!" ozvalo se Ozdobné plnící pero a vzápětí pozdravně nadzvedlo víčko, když si v sousedním stojánku všimlo své oblíbené Propisky.
"Tak už jste se nám vrátila z cest, milostivá?" otázal se přeslušně a starosvětsky se uklonil.
"Již včera, ale vás jsem si tu nevšimla… Opět služební cesta do hlavního města?"
"Tak tak. Vrátil jsem se pozdě večer a navíc jsem byl nedopatřením zapomenut v kufru. Domů do stojánku jsem se nakonec dostal až ráno!"
" To je mi vás upřímně líto a chápu vaše pocity. Já sama jsem například jednou…" chystala se rozhovořit Propiska o jedné noci, kterou byla nucena strávit zapadlá mezi kapesníky, když tu jí do řeči neomaleně skočila Guma:
"Tak zjistil už jste někdo něco?"
Nejnovější a proto i nejdelší tužka, podle označení své tvrdosti nazývaná druhými HáBéDvojka, natáhla gumovou hlavičku a hlásila kolegyním dole pod sebou:
"Tak se mi zdá, že je to psané nějakou cizí řečí, ale moc dobře tam nevidím, svítí mi slunce do očí. Ovšem, kdyby se Pravítko nepatrně natočilo a maličko mi stínilo…"
"To určitě!" urazilo se Pravítko "Nebudu tu kvůli vám skákat jak žába ze strany na stranu! A vůbec - já nejsem žádný váš slunečník!" O Pravítku bylo samozřejmě známo, že je veliká netýkavka. Bavilo se pouze s Nůžkami a vyjímečně s kolegou Úhloměrem. HáBéDvojka se na něj zamračila a snažila se natáhnout ještě výš.
V tom Slečna Sekretářka vytáhla papír ze stroje a ještě ho dlouze a bádavě prohlížela. Asi po deseti minutách, když už začala být písmenka na papíře nervózní z toho bedlivého zkoumání, se zvedla, oprášila ze sukně neviditelné drobečky a odcupitala do pracovny svého Velkého Šéfa. Odtud se chvíli ozývalo souhlasné mručení a vzápětí se dveře opět otevřely a Slečna Sekretářka zamířila ke svému stolu. Vzala ze stojánku Ozdobné plnící pero a znovu zmizela za dveřmi. Na stole to začalo šumět a bublat.
" Já jsem to hned říkal! Vy jste mi svědky! Já to věděl první! Jsou to písemnosti do ciziny!" Vykřikoval Pan Kružítko a samým rozrušením točil kolečkem na vysunování tuhy, až měl jednu nožičku delší než druhou.
"To jsem zvědavá, kterou z nás vyberou. Já už jsem měla minule namále…Bude to zřejmě nějaká větší, tak důležité listiny přece nebudou překládat… Jistě to budu já, když jsem samolepící…. To těžko, jsi malá, já mám správnou velikost…" štěbetaly obálky jedna přes druhou.
"Bláznivky ztřeštěný! Jako by nebylo jedno, kde vás vyhodí do koše!" prskalo Pravítko
"Chm…!" urazily se obálky "Jenom nám závidíte, protože vy nikdy nikam paty nevytáhnete! Můžete si akorát tak přepočítávat ty svoje centimetry!"
"Nechte toho, už se vrací…" okřikla všechny Propiska.
Slečna Sekretářka vrátila Ozdobné plnící pero zpátky do stojánku a srovnala listy úhledně na sebe, aby okraje pěkně lícovaly.
"Sepne je spínkou… bude potřebovat spínku…!" zaševelilo to v kalíšku s kovovými spínkami.
A skutečně! Slečna Sekretářka si jednu z nich vybrala a sepnula s ní popsané papíry.
"Hodně štěstí!" volaly na ní její kamarádky.
Spínka, celá rozechvělá a netrpělivá, čekala, co bude dál.
"Kam mě asi pošlou?" A najednou nevěděla, jestli se má těšit, nebo litovat, že ztrácí své kamarádky a ostatní kolegy z kanceláře. Takovou dobu čekala, až přijde na řadu a najednou to bylo tady. A podle Kružítka šlo dokonce o dopis do ciziny!
Po chvíli váhání vytáhla Slečna Sekretářka z nejspodnějšího šuplíku bachratou bublinkovou obálku. Několik minut na ni přemýšlivě hleděla a pak se stalo nečekané! Slečna Sekretářka uchopila Pana Kružítko (který leknutím nadobro ztratilo řeč) a spolu s papíry a Spínkou ho vložila do obálky. Pak ještě pečlivě napsala adresu a nalepila známku. Nasadila si na hlavu klobouček a vycupitala na ulici vhodit obálku do schránky.

Další články


Kam dál