NELLA alias AMEMMAITA na Blog.cz

Velmi se všem omlouvám, ale tento blog byl právě přestěhován, budu sice dál odpovídat na případné dotazy (nebo se laespoň budu snažit), ale stávající a hlavně nové články najdete na nové adrese:

Mateřská láska a péče rodičů o jejich právě narozeného potomka. Ano to je to, co dítě v životě potřebuje. Někdy to však nestačí. Obzvláště v tom prvopočátku, tedy hned po narození a dítě musí být uloženo do inkubátoru. Je sice bolestivé a nepříjemné, když musí těsně po porodu svěřit své dítě někomu cizímu. Je pochopitelné když má matka strach a zlobí se, když ona musí vyčkávat, zatímco jiné ženy mají své novorozené ratolesti u sebe.

Příčin, proč musí být dítě matce odebráno a dáno do inkubátoru, může být hned několik a často se prolínají. První příčinou bývá to, že tak dítě dostává šanci na přežití, protože dítě se narodí moc brzo, je moc malé a lehké. A jak už jsem psala, dítě dostává šanci na přežití, protože předčasně narozené dítě má méně i hodně zdravotní problémů. Záleží na tom jak dalece je porod předčasný.

Dalším důvodem proč dát miminko do inkubátoru je prozíravost,

Zdravotnický personál by měl být nejen vyškolen, ale být i vstřícný. Doprovázet matku v tomto těžkém období a dát ji možnost se vídat s dítětem, a pokud to bude možné, aby matka i mohla své dítě nakrmit.

Některé z důvodů, proč je dítě dáváno do inkubátoru:

- Narodí se předčasně

- Má problémy s dýcháním

- Plodová voda obsahovala smolku

- Snížený přísun kyslíku během porodu

- Nízká porodní hmotnost

- Infekce, kvůli dlouhodobému odtékání plodové vody

- Dlouhý a těžký porod

- Dítě ztratilo mnoho krve v důsledku roztržení pupeční šňůry

- Když musí být neprodleně operováno

Do inkubátoru se většina dětí dostane, jako předčasně narozená a to mezi 24 a 36 týdnem.

Ještě nedávno měli děti narozené dřív jak v 28. týdnu mizernou šanci na přežití. Šance byla téměř nulová a takové děti z valné většiny umírali. A pokud přeci jen přežili, měli různé poruchy, ať už dýchání, poruchy mozku… Ale některé potíže přetrvávají v této době ještě dodnes. Přestože je v dnešní době technika velmi vyspělá, děti narozené dříve jak v 28. týdnu (nejen předčasně narozené v tomto, ale i ti co se narodí dříve jak 36. týdnu si nesou různě vážné zdravotní potíže) nesou si mnoho zdravotních problémů do budoucna. A přestože dnešní medicína slibuje, že si předčasně narozené dítě neponese žádné následky, není nad to, když zůstane dítě, co nejdéle v děloze.

Všechny pohádkové povídky, které vám sem pro vaše ratolesti dám nejsou moje. Jsou jen půjčené (samozřejmě se souhlasem majitele/majitelky ;-)).

Ani jedna z již už přidaných, ani neprošla a neprojde korekturou, tak na to berte ohled prosím :-). A jestli vám nestačí pohádkový výběr a rádi byste si přečetli i něco pro sebe stačí se juknout na www.saspi.cz. Přeji příjemnou zábavu vám i vaším dítkám. :-)

Všechny básně, říkadla a povídkové pohádky, budu přidávat postupně, jak je budu získávat.

Anotace: Tuhle pohádku jsem kdysi, před lety, začala vyprávět svým dětem... Od té doby jim slibuju, že ji dokončím, ale zatím jsem moc nepokročila. Dávám sem první kapitolu a samozřejmě si uvědomuji, že se rozhodně nejedná o převratné dílo, které zásadním způsobem ovlivní literaturu na mnoho desítek let ;-). Ale snad se bude někomu alespoň trochu líbit a pokud ne, přijmu to pokorně a druhou kapitolou už Vás trápit nebudu :-)

Byla jednou jedna velká kancelář, ve které pracovala stará prošedivělá Slečna Sekretářka. Slečna Sekretářka přišla každé ráno přesně v půl deváté, zalila květiny, uvařila si ranní kafíčko a potom třídila došlou poštu. Měla krásný, dubový psací stůl a na tom stole spoustu zajímavých věcí. Tužky, srovnané ve stojánku a ořezané tak, že vypadali jako šípy nějakého indiánského náčelníka. Gumu, velkou nepřítelkyni tužek, která číhala v rohu, stále připravená vymazat tak všechny čáry, které tam tužky nechali. Blok se samými čistými listy. Papírové desky, které ustavičně otevíraly svou placatou tlamu a chňapaly po listech, aby si je mohli nacpat do břicha. Ale hlavně byl na stole drátěný lesklý kalíšek, plný kancelářských spínek. Ležely tam na hromadě a čekaly, až je bude Slečna Sekretářka potřebovat. Až popíše několik listů a bude je chtít sepnout k sobě. Mezitím, když byl večer a kancelář byla už prázdná, procházely se po stole, píchaly koncem svého drátku do gumy (kterou to hrozně, ale hrozně! dopalovalo) a klouzaly po tužkách až dolů do stojánku. Užily si tu zkrátka spoustu legrace, ale taky se moc těšily, až si je Slečna Sekretářka vybere, sepne s nimi několik papírů a ony se s těmi papíry potom dostanou do nějaké jiné kanceláře a poznají jiné spínky.

Nastal večer, utichl všechen ruch a shon a kancelář opět ožila tak, jako pavilon netopýrů v noci.
Pan Kružítko se protáhl a jal se obhlížet se ze všech stran, jako by zkoumal, jaké škody během pracovního procesu utrpěl.
"Co se tak prohlížíte, milý příteli? Churavíte snad?"
Guma se starostlivě naklonila ke Kružítku blíž a dvě tužky za jejími zády na sebe potutelně zamrkaly…
"… och to ne, nikoliv… vážená slečno. Pouze jsem měl pocit…. ZDE! ZDE TENTO MALÝ KOUSEK!!!" Vykřikl Pan Kružítko náhle.
Bílá guma, bylo-li to vůbec možné, ještě více zbělela, a naklonila se ještě o maličko blíž.
"Ale já nic nevidím… opravdu… kde tedy…? Ach… tady toto?! Maličká skvrnka…?"
"Ano! Ano! Skvrna! Já to věděl… Já to tušil…" Pan Kružítko se roztřásl a začal nervózně podupávat svou špičatou nožkou, až se na desce stolu udělaly malé dírky.
"REZNU! NA KOLEČKU SE OBJEVILA REZ! Ach můj bože, je se mnou ámen… Je konec s těmi dny, kdy jsem mohl bezstarostně točit kolečkem, pryč je doba, kdy jsem mohl tuhu vysouvat a zase zasouvat, sem a tam, nahoru a dolů, sem a tam, nahoru…" Pan Kružítko se v rytmu své řeči kýval dopředu a dozadu a stále dokola opakoval: "Sem a tam, nahoru a dolů, sem a tam…" Vypadalo to, že je zcela v zajetí nějakých podivných afrických rytmů.
Kývání se stále zrychlovalo a zrychlovalo. Postupně Kružítko přešel z šíleného kývání do bláznivého kroužení kolem své zabodnuté nožky. Kroužení bylo snad ještě horší než kývání. Okolo Kružítka se zvedl vír vzduchu, který byl tak silný, že po celém stole rozfoukal hoblinky vypadlé z Ořezávátka a dokonce otočil list pana Kalendáře o jeden týden kupředu.
"Ale no tak, kolego… Tohle už přeháníte. Dnes je přece teprve devátého! Takto ovšem vzniká nepořádek a chaos!" Zabručel rozzlobeně starý pan Kalendář. "Račte se, prosím, uklidnit…!"
"Sem a tam!" Bylo mu však odpovědí, kterou Pan Kružítko doprovodil nepříčetným pohledem.
Náhle se Kružítku smekla zabodnutá nožka, bodák vyklouzl a Pan Kružítko se rozplácl na stole.
"Příteli, drahý příteli….! Vždyť si ještě ublížíte! A potom….nemáte důvod takto…. ehm… takto běsnit!" Přeskakoval Gumě rozčilením hlas.
Velká Trojbarevná propiska, která se při Kružítkově víření a finálním pádu bláznivě rozchechtala, stále ještě nemohla se smíchem přestat. Neovládala se dokonce do té míry, že začala ve své špičce střídat postupně všechny své barevné tuhy. Červená-modrá-černá. Červená-modrá-černá. Když se modrá tuha objevila ve špičce pošesté, Trojbarevná propiska se už uklidnila natolik, aby mohla alespoň popadnout dech a vypravit ze sebe souvislou větu. Pustila se do zoufalého Pana Kružítka a začala ho přemlouvat, aby v zájmu pobavení všech, zopakovalo svůj "okouzlující tanec, završený komickým pádem".
Kružítko neuznal milou Propisku za hodna pohledu, natož odpovědi, a otočilo se ke své věrné Gumě:
"Vy to nechápete! Rez! Rez na mém dokonalém těle! Jsem…"
"Jste stále stejně dokonalý, příteli! Nebyla to žádná rez, pouze smítko! Docela maličké smítko, nic víc. Žádná rez. Smítko!" Guma se až zadýchala, jak se tolik snažila zavděčit se jako poselkyně dobrých zpráv.
"Při tom vašem… ehm ehm … záchvatu… tedy nervovém, že? … a samozřejmě naprosto pochopitelném… se nejspíše uvolnilo a kamsi odletělo." Dodala podstatně tišeji.
"Tak smítko říkáte… hm." Pan Kružítko stále ještě seděl rozpleskle na stole.
"To teď nevím, jak… celá situace je jaksi…" Pan Kružítko se zhluboka nadechl a rozhlédl se po ostatních.
"Víte koroze… to je tedy nesporně velmi vážná věc… zvláště u předmětů železných… což je shodou okolností materiál, z něhož se vyrábějí například… nu třeba zrovna kružítka. Nevím, zda je všem zde přítomným známo, jak složité a náročné jsou funkce kružítka…"
"Prý složité funkce! Che! Má jen jednu funkci - kreslí kolečka…" uchechtla se jedna z tužek tvrdosti č. 3.
"… a jak zničující může být i nepatrná stopa rzi…" Teď už se Kružítko nenechal vyvést z míry a pokračovalo dál v jedné ze svých mnoha nekonečných přednášek o kružítkách obecně, ale najmě o jednom konkrétním, totiž o sobě.
Tohle ráno, když Slečna Sekretářka zalila květiny a usrkla kafíčka, sedla si rovnou k psacímu stroji a začala do něj vyťukávat nějaký dlouhý text. Když dopsala poslední slovo, posunula si na nose malinké brejličky a zamyšleně si zapíchla tužku do svého šedivého drdůlku. Mezi kancelářskými potřebami zavládlo ticho… Celý psací stůj napětím málem ani nedýchal. Spínky vykukovaly drátěnými očky a snažily se zahlédnout alespoň část z toho, co Slečna Sekretářka napsala.
"To jsou určitě nějaké dokumenty do ciziny?!" usoudil důležitě Pan Kružítko. Nikdo si toho ale nevšímal, protože Pan Kružítko neustále něco důležitě usuzoval. Snažil se tak zakrýt smutný fakt, že je v kanceláři k naprosté nepotřebě - od té doby, co jej zde zapomněl jeden roztržitý inženýr, nevykroužil žádnou - ani tu nejmenší! - kružnici.
"Aby to nakonec nebyl zase jenom dopis pro tu potrhlou přítelkyni Slečny Sekretářky… jako minulý měsíc!" ozvalo se Ozdobné plnící pero a vzápětí pozdravně nadzvedlo víčko, když si v sousedním stojánku všimlo své oblíbené Propisky.
"Tak už jste se nám vrátila z cest, milostivá?" otázal se přeslušně a starosvětsky se uklonil.
"Již včera, ale vás jsem si tu nevšimla… Opět služební cesta do hlavního města?"
"Tak tak. Vrátil jsem se pozdě večer a navíc jsem byl nedopatřením zapomenut v kufru. Domů do stojánku jsem se nakonec dostal až ráno!"
" To je mi vás upřímně líto a chápu vaše pocity. Já sama jsem například jednou…" chystala se rozhovořit Propiska o jedné noci, kterou byla nucena strávit zapadlá mezi kapesníky, když tu jí do řeči neomaleně skočila Guma:
"Tak zjistil už jste někdo něco?"
Nejnovější a proto i nejdelší tužka, podle označení své tvrdosti nazývaná druhými HáBéDvojka, natáhla gumovou hlavičku a hlásila kolegyním dole pod sebou:
"Tak se mi zdá, že je to psané nějakou cizí řečí, ale moc dobře tam nevidím, svítí mi slunce do očí. Ovšem, kdyby se Pravítko nepatrně natočilo a maličko mi stínilo…"
"To určitě!" urazilo se Pravítko "Nebudu tu kvůli vám skákat jak žába ze strany na stranu! A vůbec - já nejsem žádný váš slunečník!" O Pravítku bylo samozřejmě známo, že je veliká netýkavka. Bavilo se pouze s Nůžkami a vyjímečně s kolegou Úhloměrem. HáBéDvojka se na něj zamračila a snažila se natáhnout ještě výš.
V tom Slečna Sekretářka vytáhla papír ze stroje a ještě ho dlouze a bádavě prohlížela. Asi po deseti minutách, když už začala být písmenka na papíře nervózní z toho bedlivého zkoumání, se zvedla, oprášila ze sukně neviditelné drobečky a odcupitala do pracovny svého Velkého Šéfa. Odtud se chvíli ozývalo souhlasné mručení a vzápětí se dveře opět otevřely a Slečna Sekretářka zamířila ke svému stolu. Vzala ze stojánku Ozdobné plnící pero a znovu zmizela za dveřmi. Na stole to začalo šumět a bublat.
" Já jsem to hned říkal! Vy jste mi svědky! Já to věděl první! Jsou to písemnosti do ciziny!" Vykřikoval Pan Kružítko a samým rozrušením točil kolečkem na vysunování tuhy, až měl jednu nožičku delší než druhou.
"To jsem zvědavá, kterou z nás vyberou. Já už jsem měla minule namále…Bude to zřejmě nějaká větší, tak důležité listiny přece nebudou překládat… Jistě to budu já, když jsem samolepící…. To těžko, jsi malá, já mám správnou velikost…" štěbetaly obálky jedna přes druhou.
"Bláznivky ztřeštěný! Jako by nebylo jedno, kde vás vyhodí do koše!" prskalo Pravítko
"Chm…!" urazily se obálky "Jenom nám závidíte, protože vy nikdy nikam paty nevytáhnete! Můžete si akorát tak přepočítávat ty svoje centimetry!"
"Nechte toho, už se vrací…" okřikla všechny Propiska.
Slečna Sekretářka vrátila Ozdobné plnící pero zpátky do stojánku a srovnala listy úhledně na sebe, aby okraje pěkně lícovaly.
"Sepne je spínkou… bude potřebovat spínku…!" zaševelilo to v kalíšku s kovovými spínkami.
A skutečně! Slečna Sekretářka si jednu z nich vybrala a sepnula s ní popsané papíry.
"Hodně štěstí!" volaly na ní její kamarádky.
Spínka, celá rozechvělá a netrpělivá, čekala, co bude dál.
"Kam mě asi pošlou?" A najednou nevěděla, jestli se má těšit, nebo litovat, že ztrácí své kamarádky a ostatní kolegy z kanceláře. Takovou dobu čekala, až přijde na řadu a najednou to bylo tady. A podle Kružítka šlo dokonce o dopis do ciziny!
Po chvíli váhání vytáhla Slečna Sekretářka z nejspodnějšího šuplíku bachratou bublinkovou obálku. Několik minut na ni přemýšlivě hleděla a pak se stalo nečekané! Slečna Sekretářka uchopila Pana Kružítko (který leknutím nadobro ztratilo řeč) a spolu s papíry a Spínkou ho vložila do obálky. Pak ještě pečlivě napsala adresu a nalepila známku. Nasadila si na hlavu klobouček a vycupitala na ulici vhodit obálku do schránky.

Vyletěl nad hnízdo. Mezi skořápkami se krčilo malé holátko. Kristýna na něj koukala zcela nechápavě. Vůbec se nepodobalo svým rodičům - se zlatými tělíčky a dlouhými ocasními péry s barvami duhy. Růžová kůže ptáčete se ale ihned začala zbarvovat do zlata a nezačalo mu růst i peří (teď to byla zatím jen zlaté chmýříčko). Ptáček se pohupoval v hnízdě, nemotorně hrabal šedými nožkami a pomáhal si zobáčkem, při šplhání na jeho okraj. Když se tam konečně dostal, začal mávat křídly. Mával čím dál rychleji. Jakmile se vznesl, ihned začal létat. Letěl ladně se vztyčenou hlavou, jakoby takhle poletoval už celou věčnost.
,,Poletíme!?" zeptala se Kristýna příkazem.
,,Leť Asede za Nejmoudřejší," křikl Kink.
Ptáček celou cestu poletoval kolem Asedovy hlavy.
Přistáli u řeky, kde rostla obrovská vrba - Nejmoudřejší ze všech obyvatel Kouzelné země. Po haluzích jí stékaly kapky vody, proto jí kouzelní tvorové říkali i plačící vrba.
,,Zpívej, ptáčku. Zazpívej a probuď Nejmoudřejší," řekl Kink s prosebným pohledem.
Ptáček se bez rozmyšlení usadil ke kmeni Nejmoudřejší a začal zpívat.
Kristýna až chvílemi přestávala dýchat z toho krásného zpěvu. Byl to balzám na uši i na duši. Jakoby jeho zpěv léčil a uklidňoval.
,,Jde o Marušku. Uspaly víly," řekl vesele Kink, když se vrba probudila a otevřela svá ústa, aby mohla říct: ,,Kdo mě žádá o radu?"
,,Víly jsou zlé, to tedy znamená, že se někdo musel zbavit matky všech živlů."
,,Zbavit? Jak se jí zbavil?" vykulila Kristýna oči. Její fantazie zapracovala. Představila si úryvek z hororového příběhu, jak jeden vraždí druhého. Cukla sebou. S přivřenýma očima zatřepala hlavou, aby se vrátila zpět do reality a poslouchala, co vrba poradí.
,,Ukryl ji na místo, odkud nemůže dohlížet na své víly."
,,A kam ji ukryl?" pípla Kristýna a nervózně seskočila z Asedova hřbetu.
Vrba zavřela pusu a začala se pohupovat. Vypadala, jako by meditovala.
Za chvíli se napřímila a řekla: ,,Zachytila jsem jen chlad, nemohu ti proto říci, kde se matka všech živlů nachází, je mi líto."
,,Jak ji teda máme najít?" zeptala se třesoucím se hlasem.
,,Maruščiny představy ti mohou hodně pomoci," řekla Nemoudřejší, foukla před sebe a kolem začaly poletovat různí tvorové, které Kristýna ještě neviděla.
,,Tyhle bytosti jsem ještě neviděla, kde se tady vzaly?" zeptala se s uplakaným hlasem Kristýna.
,,To proto, že je má Maruška zatím jen v hlavě," odpověděla vrba.
,,A co mám teď dělat, řekni mi víc," žadonila Kristýna zoufale.
,,Cítím jen ukrutný chlad," zopakovala vrba.
,,Sama to nezvládnu, pomož mi, prosím tě," klekla si Kristýna zoufale na zem.
,,Ostatní ti jistě rádi pomohou, já ti už opravdu víc pomoci nemohu," zašeptala vrba.
,,Tak se snaž víc, najdi matku všech živlů, musíš se jen víc soustředit a půjde to, prosím tě, musím Marušku zachránit," plakala a zoufale složila hlavu do dlaní.
,,Dělala jsem, co jsem mohla, to ti přísahám. Věř, že kdybych mohla udělat víc, udělám to," šeptla vrba posmutněle.
,,Ukrutný chlad, ukrutný chlad….,"přemýšlela nahlas. ,,Ledové království," vykřikla nadšena ze svého nápadu.
,,To by mohlo být ono, jsi moc chytrá," pochválil ji Kink.
,,Já vím," uculila se ,,A mám další skvělý nápad. Nechej mě tady a leť pro ostatní. Zatím vymyslím plán a popřemýšlím, jak mi můžou Maruščiny představy pomoct," řekla Kinkovi do ucha.
,,Můžeš letět se mnou a přemýšlet po cestě," navrhnul Kink.
,,Géniům se nelépe přemýšlí v klidu," uculila se Kristýna ironicky.
,,Pravda," zasmál se Kink.
,,Hlavně nezapomeň, kde jsi mě nechal!" křikla na něj Kristýna. Věděla, že mužíčci jsou zapomětliví.
,,Neboj se. Na tak důležitou věc nemůžu zapomenout," ujistil ji Kink.
Usedla do trávy.
,,Co mám s vámi dělat, jak mi můžete pomoct?" ptala se průsvitných tvorečků, poletujících kolem.
,,Já jsem Juto. Mám dobrý čich, kterým vyčenichám růže. Dodávají mi veškerou energii Mám rychlé nohy, které běhají ze všech nohou nejrychleji," představilo se podivně zvíře s dlouhým krkem, na němž seděla šišatá hlava s malinkýma svěšenýma ušima, velkýma hnědýma vypoulenýma očima a bílou čupřinou, která se střapatila na vršku hlavy. Konec kraťoučkého ocásku zdobil chomáček bílých chlupů, stejně tak jako.hruď, břicho a konec všech čtyř nohou. Kůže zvířete měla růžovou, místy až fialovou barvu.
,,Žereš růže? I s trny?" podivila se Kristýna.
,,Ano, trny jsou pro mě ta největší pochoutka," mlasklo slastně zvíře.
,,Co umíš ty, rybičko?" ukázala prstem na hnědou rybku.
,,Já hledám v moři poklady a nosím je svým pánům. Třeba barevné šnečky z mořského dna, kteří se na suchu mění ve vzácné kameny."
,,Jak se mění?" podivila se Kristýna.
,,Na slunci, dočista vyschnou," vysvětlila rybka.
,,To je kruté," prskla Kristýna nesouhlasně. ,,A do čeho ty šnečky sbíráš?" zeptala se Kristýna se zkoumavým pohledem.
,,Sem," špitla rybka a nafoukla hlavu do neuvěřitelné velikosti.
,,Co to děláš?" uskočila Kristýna leknutím.
,,To jsou vaky ve tvářích, kam šnečky ukládám a potom je jednoduše vyplivnu," odpověděla rybka.
,,A co…" nedopověděla.
Právě se vedle ní objevil Ased v čele obrovské skupiny nejrůznějších bytostí. Každý chtěl Kristýně pomoct. Zdálo se jí, že se k ní přidali všichni z Kouzelné země.
,,Víc jsem jich nesehnal," omlouval se Kink.
,,Myslím, že nás je až dost," kulila oči Kristýna.
,,To jsem rád. Máš plán?" zeptal se mužíček.
,,Mám. Teď se rozdělíme a každou hodinu se tady sejdeme, abychom se dozvěděli, kdo co našel. Souhlasíte všichni?" křikla Kristýna.
,,Já ano," přikývl Kink a ostatní také souhlasně přikyvovali.
,,Matka všech živlů bude někde v chladu. Vrba to cítila," poučila všechny Kristýna.
Letípřánci si vybrali prohledávání jeskyně. Jednorožci běželi zkoumat vody. Pegasové lesy a ostatní tvorové běželi pročesávat zbytek Kouzelné země. Po chvilce už na louce stála jen Kristýna a Ased s Kinkem na hřbetě.
,,A já jdu hledat do Ledového království. Chci být nejrychlejší ze všech, proto chci tebe, Juto," ukázala na poletující Maruščinu představu.
,,Jak si přeješ," řekl Juto.
Připlul nad Kristýninu hlavu. Ta se zvědavě podívala nad sebe a čekala, co se bude dít dál. Juto se začal natahovat. Natahoval se tak dlouho, až z něj zbyl jen pruh světla, který se omotával kolem Kristýny. Chvíli se obtáčel kolem ní. Proměnil se v bílý kouř, jenž zahalil Kristýnu od hlavy až k patě. Po chvilce se kouř rozplynul a místo Kristýny stál přede všemi Juto.
,,Tys ji sežral!" křikl jeden z pegasů.
,,Snad sežrala, ne? A koho bych měla sežrat?" promluvil Juto Kristýniným hlasem.
,,Kristýno?" vykulil na ni oči Kink.
,,Proč na mě tak hledíš?. A kde je Juto?" podivila se Kristýna a pátrala po něm.
,,Ty jsi Juto," odpověděl Kink.
,,Já? Ale jdi, děláš si ze mě legraci," mávla Kristýna tlapou. Zahlédla ji koutkem oka, proto se na ni musela podívat pořádně. Zkusila s ní zatřepat, jestli je opravdu její.
Teď pohled nasměrovala ke Kinkovi a dodala jen: ,,Neděláš, jsem opravdu Juto."
,,Teď s tebou nikdo nebude moct držet krok, proto běž hledat sama. Zase se tady sejdeme," řekl letípřánek.
,,Dobře, už běžím," přikývla Kristýna.
Při prvním kroku se jí však všechny tlapy nepodařilo ovládnout tak, jak by chtěla a zamotaly se do sebe. Spadla na čumák. Naštěstí si ho nemohla odřít. Půda měla v celé Kouzelné zemi zvláštní schopnost, změknout a rozvlnit se jako vodní hladina, aby si nikdo nemohl při pádu ublížit.
,,No co!? Budu si muset zvyknout na to, že mám čtyři nohy," podívala se na rozesmáté kouzelné tvory.
Tentokrát se rozběhla tak dokonale, že jí za tlapami odskakovaly stébla trávy. Maruščiny představy jí následovaly.
,,Hodně štěstí, volal za ní Kink a drak Ased.se přidal."
Cestou nasávala vzduch širokými nozdrami.
,,Růže. A já mám takový hlad," vykřikla a zabrzdila tak prudce, až za ní zůstal pruh hlíny bez trávy. ,,Ale co dělají v téhle zamrzlé krajině?" podivila se při pohledu kopce sněhu, se zmrzlými kusy ledu, které připomínaly skály. Z krajiny vál ledový vítr. Kristýna se neodvážila šlápnout na ledový koberec.
,,Je tady někdo? Halo," křičela, jak nejvíc mohla. Věděla, že i v této nehostinné pustině žijí lidé. Ledoví lidé, ve svých z ledu vytesaných domečcích.
Zkusila volat ještě několikrát (,,Halo, slyší mě někdo, prosím, potřebuji pomoct"). Otočila se tedy a chtěla běžet za ostatními.
V tom na ni někdo zavolal: ,,Co potřebuješ?"
,,Růže," odpověděla stručně.
,,Támhle za tím kopcem se růže objevily. Jsou obklopeny trnitými keři," pověděl starší muž s běloskvoucí pletí, světle modrýma očima a třpytícími se vlasy se stejně třpytícími se vousy.
,,Mohl byste mi jich pár přinést, prosím vás? Mám strašný hlad," svěřila se.
,,Rád bych ti pomohl, ale mám strach. Trny okolo růžovích keřů jsou zlé. Kdo se k nim jen přiblíží, dostane pár škrábanců. Jeden mladík se u nás právě léčí," vysvětlil muž.
,,To snad ne," vyhrkla vyděšeně.
,,A další zajímavost je, že uprostřed trnů stojí ledová socha ženy," dodal muž.
,,To by mohla být matka země," zauvažovala, poděkovala, otočila se čelem vzad a pádila k vrbě.
,,Myslím, že je opravdu v ledovém království. Objevila se tam ledová socha ženy. Kolem ní ale rostou trny. Zlé trny, přes které se nikdo nedostane," vychrlila Kristýna a začaly jí vlhnout oči.
,,Trny? Ty máš přece teď nejraději ze všech, jsou pro tebe pochoutka, vzpomínáš?" připomněl jí Kink.
,,To ano, ale, jsou nebezpečné," zdůraznila Kristýna.
,,A v Ledovém království umrzneme," zhrozil se jeden skřítek.
,,Můžu si přát, abychom tam neumrzli?" přejela očima všechny letípřánky kolem sebe.
,,Můžeš, ano," ujistili ji letípřánci.
,,Jdu na to," připravila je Kristýna a v duchu si odříkávala, že si přeje, aby nikdo z nich v Ledovém království neumrznul. ,,Už," řekla, jakmile měla v hlavě jen své přání.
Letípřánci foukli do svých plamínků na ocáscích, aby se přání mohlo vyplnit.
,,Doufám, že to bude fungovat,/ povzdechla si Kristýna.
,,Musí, když nás na tom přání pracovalo tolik," řekl vesele jeden letípřánek.
Kristýna běžela napřed a ostatní jí následovali. Zdálo se jí, že před Ledovým královstvím čeká na ostatní celou věčnost, tak se rozhodla vyzkoušet, zda se její přání vyplnilo. Zlehka a pomalu položila tlapu na sněhovou plochu před sebou.
,,Au," křikla a odskočila. ,,Vždyť to studí," zavrtěla hlavou.
Za zády se jí někdo smál. Otočila se a uviděla Aseda s Kinkem na hřbetě.
,,Ale tlapa ti neumrzla, to je důležité" usmíval se Kink.
,,Takhle jsem to ale nechtěla," povzdechla si.
,,Tak jsi měla své přání ještě upřesnit," pokrčil Kink rameny.
,,Udělám to teď," řekla rozhodně.
,,Nemůžeš. Letípřánci mohou vyplnit jen jedno přání denně," řekl Kink.
,,To ne, já zapomněla," řekla smutně a promnula si dlaněmi obličej. ,,Co teď budu dělat," naříkala.
,,Prostě půjdeš," pokrčil Kink rameny.
,,Tak já jdu. Nebudu se tady zdržovat, než přijdou ostatní," odfrkla a vběhla do sněhem zaváté ledové krajiny..
,,Ach jo, co teď. Kdo z vás mi pomůže? Chci se dostat k soše," obrátila se s prosbou k Maruščiným představám, které jí poletovaly nad hlavou.
,,Já jsem mrštný a rychlý. Mé silné klepeta useknou cokoliv," pochlubil se svalovec se čtyřmi pažemi. Na dvou měl ruce a na dvou obrovské klepeta.
,,Dobře, chci tě," ukázala Kristýna na svalovce prstem.
Jakmile se proměnila, vlítla jako vítr mezi trny a zuřivě sekala jednu trnitou větev za druhou.
,,Sakra, a mám tě," střídal cvakání klepet Kristýnin hlas.
Ostatní nezůstali nečinně stát a snažili se Kristýně pomáhat. Draci na trny chrlili oheň, skřítci se trny pokoušeli znehybnět,,Hotovo," usmála se po úspěšném ucviknutí poslední trnité větve.
,,Hurá, jsi šikovná, skvělá," křičeli všichni a tleskali.
,,Děkuji, děkuji," poklonila se Kristýna a culila se na všechny strany.
Všichni se kolem Kristýny shlukli, aby si mohli prohlédnout ledovou sochu.
,,Jsou tam nějaké symboly, tam dole," křikl jeden skřítek a ukazovala na podstavec sochy.
,,Ano, je tam vyrytá postříbřená růže, pozlacená hvězda a bronzová mušle," křikla Kristýna tak, aby ji všichni slyšeli.
,,Růže roste ze země- země, hvězda je na nebi- vzduch a mušle ve vodě- voda," řekl moudrý prošedivělý jednorožec.
,,Ano, to je matka země, určitě. A ty tři věci jsou tři živly," šeptali si kouzelní tvorové.
,,Co se to děje," vykřikla Kristýna, jakmile zahlédla trnitou větev, která rostla do výšky. Hned po ní začaly růst i ostatní trnité větve.
,,To ne, utíkejte," křikl letípřánek.
,,Co to je?" zprudka vydechovala Kristýna.
,,Nesmrtelné trny," povzdechl si Kink.
,,To ne, to s nimi budu muset bojovat pokaždé?!" odpověděla si Kristýna otázkou.
,,Už to tak vypadá," pokrčil Kink rameny.
,,Tak tady počkej a nasbírej síly. My půjdeme hledat. Nemůže to být tak těžké, když je růže stříbrná, mušle bronzová a hvězda zlatá," připomněl prošedivělý jednorožec.
,,To přece nejde. Nemůžete všechno dělat za mně," zavrtěla Kristýna nesouhlasně hlavou.
,,Mě to nevadí, udělám to ráda, jen tady zůstaň," ujišťovali ji všichni.
,,Opravdu vám to nevadí," zeptala se provinile.
,,Ne, vůbec ne, nevadí," usmívaly se kouzelné bytosti.
,,Dobře, počkám tady," pokrčila nevinně rameny.
,,Drž nám palce," zavolal Kink, než zmizel v dálce spolu s ostatními.
,,Budu," řekla si pro sebe a zadívala se na trnité keře. Zdály se jí být mnohem hustší a větší, než předtím, co je všechny ucvikala.
,,Snad se nemnoží," zhrozila se v duchu.
Mezi větvemi se něco blýskalo. Kristýna zaostřila zrak, ale nebyla schopná rozpoznat, co to je. Šla tedy blíž a blíž, ale pořád neviděla.
,,Na keřích jsou růže a já jednu růži hledám. Může to být ona? Ta stříbrná růže?" uvažovala v duchu a zvědavost jí nedala. Vydala se tedy opět do boje s trnitými větvemi. Tentokrát schytala pár škrábanců. Větev, na níž růže rostla Kristýně neustále uhýbal. Nakonec ale vyhrála a růže se jí třpytila na dlani.
Vložila ji do podstavce pod sochou. Kolem růže to zazářilo.
,,To je všechno?" zamračila se Kristýna naštvaně a už musela běžet pryč, jinak by mohla schytnout další škrábnutí. Trnité keře se zase začaly drát na svět.
,,Ony jsou opravdu čím dál větší a silnější," povzdechla si s vyděšeným výrazem.
,,Mám mušli," křikla jedna skřítka, jakmile dorazila ke Kristýně.
,,A já růži, byla přímo tady," pokusila se Kristýna o radostný úsměv.
,,Ty nemáš radost?" zeptala se skřítka posmutněle.
,,Ale mám, to víš, že mám, jen…Podívej," ukázala na trnité keře.
,,Co se to stalo?" vypískla skřítka při pohledu na dvoumetrové trnité větve.
,,To já, vložila jsem pod sochu tu růži," povzdechla si Kristýna.
,,A stalo se jen tohle?" vykulila skřítka nevěřícně oči.
,,Ano. Růže jen zazářila a zůstala v podstavci," odpověděla Kristýna.
,,Co se to stalo?" ptali se všichni, kteří přiběhli.
,,Kristýna vložila růži do podstavce," vysvětlovala všem skřítka, dokud to nevěděli všichni.
,,A musela jsem posekat všechny trny, které se zdvojnásobily," pípla smutně Kristýna.
,,To ne, co teď budeme dělat?" šeptali si mezi sebou kouzelní tvorové.
,,Takže teď najdeme ještě hvězdu a dáme ji pod sochu společně s mušlí, abych nemusela trny sekat dvakrát," řekla Kristýna. ,,To už bych nemusela zvládnout, když už teď jsou takhle obrovské," pomyslela si duchu.
,,Ano, ano to máš pravdu," přikyvovali souhlasně kouzelné bytosti.
,,Teď bysme si měli všichni na chvíli schrupnout. Už se stmívá," řekla Kristýna se zíváním.
Kristýna se uvelebila pod strom. Sotva lehla, usnula.
Uprostřed noci jí probudil mužský hlas, který šeptal: ,,Podívej se nahoru. Tam nahoře."
,,Cože?" vykřikla z polospánku, což probudilo ostatní.
,,Co se stalo?" šeptali s mžouráním a pusami dokořán.
,,Někdo mi řekl, že se mám podívat nahoru," vysvětlila Kristýna.
,,Nahoru?" zvedli všichni hlavy k hvězdné obloze.
,,Hvězdy," ozývalo se z davu.
,,Hvězda," ukázala Kristýna na jednu, která se od ostatních lišila svou barvou.
,,Je zlatá a jak září," žasli ostatní.
,,Jak se k ní dostaneme?" zeptal se Kink.
,,Budu si ji přát, jistě už je další den," odpověděla Kristýna s klidným hlasem.
,,Jsem připravený," vystoupil z davu letípřánek.
,,Já jsem připravená," vystoupila z davu letípřánka.
,,Ale no tak, není to jedno, koho si vyberu? Jde přece o Marušku," připomněla Kristýna.
,,To máš pravdu, vezmi si ji/jeho," řekli letípřáci zároveň.
,,Tak si vezmu tebe," ukázala Kristýna na úplně jiného letípřánka.
,,Mě?" kouknul nechápavě mladičký letípřánek.
,,Ano, tebe nebo nechceš?" povytáhla Kristýna obočí.
,,Chci, já jen, že jsem ještě nikomu přání nesplnil," kouknul provinile.
,,Alespoň si to natrénuješ," usmála se mile.
,,Když já nevím," snažil se vycouvat.
,,Jen nepovídej. Jdeme na to, nesmíme se zdržovat," přikázala Kristýna.
,,Běž, no tak, zkus to, ty posero," pošťuchovali ho ostatní mladí letípřánci a škodolibě se uculovali.
,,Vždyť už jdu," koukal trošku vystrašeně.
,,Chci hvězdu, která patří do podstavce pod sochu. Chci tu hvězdu…." Soustředila se Kristýna v duchu na své přání. ,,Můžeš," řekla Kristýna, jakmile si byla jistá, že přání může být splněno.
Letípřánek fouknul do svého plamínku na ocásku a hned na to vykřikl: ,,Povedlo se."
,,No vidíš, vždyť jsem říkala, že se to povede. Jsi šikulka," pochválila ho Kristýna a podrbala ho za ušima.
,,To bylo dobré, to bych do tebe neřekla," kulili oči ostatní mladí letípřánci.
Pohledy všech směřovaly k padající hvězdě. Po jejím dopadu na zem, se k ní všichni rozběhli. Nikdo se k ní však nemohl přiblížit tak blízko, aby ji mohl vzít. Zářila tak silně, že od ní každý musel sklopit zrak. I se zavřenýma očima ho záře hvězdy dokázala oslepit.
,,Ach ne," vykřikla Kristýna. ,,Co mám teď dělat, takhle přece Marušku nemůžeme včas zachránit," pípla zoufale.
,,Ale zachráníme, kdyby Černin chtěl, už dávno by něco udělal," řekl jednorožec.
,,Ano, přesně tak," přikyvovali souhlasně ostatní.
,,Tak to udělá hned po Maruščině osvobození," otřela si Kristýna hořkou slzu z tváře.
,,Neplakej, " pohladil jí Kink po vlasech a jeho drak Ased jí oblízl celý obličej svým obrovským jazykem.
,,Musíme počkat do rána. Ve dne hvězdy nesvítí," řekl moudrý jednorožec.
,,To by mohlo vyjít," posmrkla Kristýna.
Všichni ulehli a za chvíli usnuli, kromě Kristýny. Celou noc nervózně přemýšlela nad záhadným hlasem i nad spadlou hvězdu, která ráno přestane zářit. Nebo nepřestane?
,,Vstávejte, no tak, probuďte se," běhala kolem všech Kristýna hned po spatření prvního ranního paprsku.
Každý ospale zíval a mžoural kolem sebe. Po chvilce protírání očí tlapkami a rukama, se každý probral a čile pozoroval, co se bude dít. I když to každý moc dobře věděl. V podstavci pod sochou už chyběla jen hvězda, pro kterou se právě teď Kristýna vypravila.
,,Měl jsi pravdu," usmívala se šťastně na moudrého prošedivělého jednorožce.
Na dlani se ji blýskala zlatá hvězda. Uchopila ji a zdvihla nad hlavu, aby ji každý dobře viděl.
,,Rychle s ní k soše," pobídl Kink Kristýnu v podobě svalnatého muže s klepety.
,,Už běžím," křikla Kristýna a rozběhla se. Byla však moc pomalá. ,,Ty klepeta mě strašně zpomalují," zamračila se.
,,Ased tě jistě rád sveze," křikl Kink z Asedova hřbetu a mávnul na Kristýnu, aby šla k němu.
,,Ano, svezu," zadul Ased s širokým úsměvem.
,,Ale jak mám nasednout?" bojovala Kristýna s obrovskými klepety. Nevěděla, jak je má schovat, aby jimi někoho neporanila.
,,Za záda a chytni se mě, vytáhnu tě," poradil Kink.
,,Jo," pousmála se Kristýna a poslechla.
Za chvíli seděla za Kinkem. Zívala únavou, ale snažila se být soustředěná. Pod sebou viděla krásnou zelenou krajinu, před sebou modrou oblohu s běloskvoucími mráčky. Ve vlasech ji hladil vítr. Cítila se jako v ráji, jakoby jí v tuto chvíli vůbec nic netrápilo. Na chvíli zavřela oči a zasnila se.
,,Jsme tady," křikl Kink.
To bylo pro Kristýnu jako bodnutí ostrou břitvou. V hlavě ucítila strašlivou bolest. Otevřela oči a její bezstarostné snění bylo rázem pryč. Před ní se vlnily nebezpečné trny, které musela za každou cenu zdolat.
,,Tak já jdu na to," povzdechla si nešťastně. Byla strašně unavená po probdělé noci. Růži si nacpala do pusy, aby měla všechny ruce i klepeta volné.
Sotva se k trnitým keřům přiblížila, vrhly se na ni. Snažily se jí obmotat kolem těla, ale Kristýna se nedala. Cvakala klepety, kolem sebe jako divá. Jedna větev jí přejela přes obličej.
,,Au, au," vykřikla. V tu ránu jí málem zlatá růže vypadla z pusy. Kristýna ji rychle zatlačila zpět a pokračovala v cestě.
Trnům se nakonec podařilo Kristýnu spoutat. Byla úplně bezmocná. Zmohla se jen na naříkání a pláč.
,,Kristýno, přej si, ať tě trny pustí," křikl na ní jeden letípřánek.
,,Tak jo," plakala Kristýna hystericky. Usilovně se soustředila na své přání.
,,Hurá," křičeli všichni, když se přání vyplnilo. I vyčerpaná Kristýna se usmívala.
Ucvikla poslední trnitou větev. Svalila se k zemi. Vyplivla růži do dlaně a vložila ji do podstavce pod ledovou sochou.
Ledová socha začala po chvilce pukat. Miliony kousků se rozlétly do všech stran. V ledové dutině stála krásná žena. Vlasy delší, než ona sama. Vlály kolem ní a ona se usmívala. Byla šťastná.
,,Děkuji," řekla nádherným, jemným, sametovým hlasem.
,,Musíte zachránit Marušku, víly jí uspaly. Křičeli všichni.
Víla se dotkla Kristýniny hlavy a pronesla zaklínadlo: ,,Haeu tuí, em á lá líé."
Za okamžik stály u spící Marušky, ale bylo pozdě. Kletba nabyla už tak obrovskou moc, že jí nemohly zrušit ani víly.
,,Ale ne, tohle se nemělo stát, to ne," křičela Kristýna v podobě zuboženého ptáčka a z očí jí tekly proudem.
,,Ale ano, přesně tohle se mělo stát. Kus jejího života, je teď ve mně. Mé nové království je již připraveno. Vás všechny si vezmu s sebou, abych vám vládnul. Kromě tebe, Matko všech živlů nebo spíš živelná pohromo? Necbudeš tady sama, nechám ti zde i moudrou vrbu, aby nedávala své rady mým lidem. To by mohlo dopadnout zle," zasmál se Černin.
,,Víly, proberte se, musíte ho zničit, teď," rozkázala Matka země.
Než Černin dočista zmizel, víly na něj seslaly kouzlo věčného zmizení. Nevyšlo ale tak, jak by si přály. Nejenže zmizely společně s ostatními, vzaly s sebou i kus Černina. Jeho další část se proměnila v bouřkový mrak.
Kouzelná země zůstala opuštěná, avšak krásně zelená a svěží. V Černinově zemi potůčky a řeky pomalu vysychaly. Stromy s květinami a keři uvadaly, stejně tak jako tráva. Vše jen proto, že vládkyně všech živlů zůstala v Kouzelné zemi. Uvízla tady. Navždy.
Dnes je tomu přesně sto let. Kouzelní tvorové stále čekají na záchranu, na zázrak.